Flóra

     CHKO Bílé Karpaty leží z největší části ve 2 fytogeografických okresech, a to v Bílých Karpatech stepních, které jsou součástí fytogeografického obvodu Panonské termofytikum, a v Bílých Karpatech lesních, které jsou součástí fytogeografického obvodu Karpatské mezofytikum. Na Valašskokloboucko zabíhají také nepříliš vyhraněné okraje Zlínských vrchů a Javorníků, jednotek blízkých Bílým Karpatům lesním. Zcela nepatrným výběžkem u Strážnice sem z termofytika zabíhá i Dolnomoravský úval (podokres, který je součástí fytogeografického okresu Jihomoravské úvaly).

     Hlavním dělítkem mezi Bílými Karpatami stepními a lesními je převažující potenciální vegetace, tedy taková, která by zde byla, kdyby zde nepůsobily lidské aktivity. V Bílých Karpatech stepních by to byla mozaika teplomilných mochnových doubrav (asociace Potentillo albae-Quercetum) a teplomilnějších dubohabřin, zejména panonského typu (asociace Primulo veris-Carpinetum). Velmi vzácně zde byly i šípákové doubravy (asociace Corno-Quercetum). V bezlesí je hranice mezi oběma jednotkami vždy posunuta do vyšších nadmořských výšek, než by odpovídalo vegetaci potenciální, protože sušší podmínky nastaly až po odlesnění. Na řadě míst dnes nelze hranici mezi oběma jednotkami vést s absolutní přesností.

     Ve fytochorionu Bílé Karpaty stepní je krajina z větší části odlesněná, v bezlesí dnes převládá zemědělská půda. Pokud jsou zachovány lesy, najdeme zde mozaiku dubohabřin karpatských (Carici pilosae-Carpinetum), méně i panonských (Primulo veris-Carpinetum), jejichž fragmenty se vyskytují jen v okolí Radějova a Tvarožné Lhoty.

     Nejvýznamnějším rysem jsou zde především teplomilné doubravy. Velmi vzácné jsou šípákové doubravy (Corno-Qeurcetum), jejichž fragment dnes najdeme jen v PP Žerotín, rozšířenější jsou doubravy mochnové (Potentillo albae-Quercetum). Ve stromovém patře doubrav se objevuje dub letní (Quercus petraea), d. zimní (Q. robur), břek obecný (Sorbus torminalis), velmi vzácně i dub šípák (Q. pubescens). V keřovém patře, často dosti bohatém, je typická kalina tušalaj (Viburnum lantana), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa) a dřín obecný (Cornus mas). V bylinném patře roste často kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum), hrachor černý (Lathyrus niger), strdivka zbarvená (Melica picta), medovník velkokvětý (Melittis melissophyllum).

     Stromové patro dubohabřin tvoří dub letní (Q. robur), habr (Carpinus betulus), lípa malolistá (Tilia cordata), keřové patro v nižších teplejších polohách vzácně provázejí dřín obecný (Cornus mas) a klokoč zpeřený (Staphyllea pinnata). Bylinné patro bývá druhově bohaté. Kromě obecných hájových druhů zde rostou ostřice chlupatá (Carex pilosa), česnek medvědí (Allium ursinum), árón východní (Arum cylindraceum), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thallictroides), dymnivka plná (Corydalis solida), lilie zlatohlávek (Lilium martagon). Z orchidejí provází dubohabřiny zejména vstavač bledý (Orchis pallens), hlístník hnízdák (Neottia nidus avis), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia) a okrotice bílá (Cephalanthera damasonium). Pro bučiny jsou charakteristické okrotice bílá (Cephalanthera damasonium), o. dlouholistá (C. longifolia), o. červená (C. rubra), kruštík drobnolistý (Epipactis microphylla), k. modrofialový (E. purpurata) a vzácně i korálice trojklaná (Corallorhiza trifida).

     Na odlesněných plochách jsou charakteristické zejména druhově velmi bohaté teplomilné trávníky svazu Cirsio-Brachypodion pinnati se zastoupením náročnějších teplomilných prvků.

     V Bílých Karpatech lesních se teplomilné doubravy už víceméně nevyskytují, jsou v nižších polohách zastoupeny mezofilnější typy karpatských dubohabřin (asociace Carici pilosae-Carpinetum), často s příměsí buku, výše najdeme různé typy květnatých bučin (svaz Fagion), zejména typ s ostřicí chlupatou (Carici pilosae-Fagetum). Jen v nejvyšších polohách (např. na Javořině) se dochovaly i bučiny s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-Fagetum), s druhy dymnivka dutá (Corydalis cava), sněženka podsněžník (Galanthus nivalis) a bohatým zastoupením kapradin. Pouze omezeně, na lokálně odvápněných místech, se objevují i acidofilní bučiny (Luzulo-Fagetum) s bikou chlupatou (Luzula pilosa), b. bělavou (Luzula luzuloides) a borůvkou (Vaccinium myrtillus), pravděpodobně jako důsledek někdejšího hrabání steliva.

     Pouze na prudké svahy v nejvyšších polohách (např. na Velké Javořině) jsou vázány suťové lesy (Lunario-Aceretum). Ve stromovém patře je charakteristický javor klen (Acer pseudoplatanus) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), v podrostu patří k nejvýznamnějším druhům měsíčnice vytrvalá (Lunária rediviva) a mléčivec alpský (Cicerbita alpina).

     Náhradní vegetací na odlesněných místech jsou velmi často širokolisté stepní trávníky, avšak již bez nejnáročnějších teplomilných druhů, ve vyšších polohách ovšem přistupují i některé prvky acidofilní, potažmo horské, např. smilka tuhá (Nardus stricta). Objevuje se i vegetace přepásaných luk svazu Cynosurion a řídce i svazu Violion caninae.

     Hřeben Královce u Valašských Klobouků je přiřazen k fytogeografickému okresu Javorníky především pro přirozený výskyt jedle, která jinde v CHKO Bílé Karpaty není původní. Nepříliš vyhraněný fytogeografický okres Zlínské vrchy v území mezi Luhačovicemi a Valašskými Klobouky má podobnou skladbu vegetace jako fytogeografický okres Bílé Karpaty lesní, avšak s větším podílem bezlesí a vegetací druhově mnohem chudší. Podklad je tvořen flyšovým souvrstvím s převahou kyselých hornin. Potenciální vegetací tady jsou zejména acidofilní bikové bučiny (asociace Luzulo-Fagetum). V nelesní vegetaci by zde měly převládat acidofilnější typy trávníků, avšak v důsledku intenzivního zemědělství je zde taková vegetace zcela zlikvidována.

     V nepatrném výběžku Dolnomoravského úvalu nedaleko Strážnice je dnes intenzivně obdělávaná kulturní krajina, avšak jako potenciální vegetaci zde můžeme předpokládat lužní lesy, pravděpodobně olšové jaseniny (asociace Pruno-Fraxinetum).

    Nejcharaktističtějším nelesním typem vegetace Bílých Karpat jsou květnaté orchidejové louky, které patří k druhově nejbohatším typům lučních porostů ve střední Evropě. Mimořádně rozsáhlé plochy této vegetace se nacházejí v jz. části CHKO (mezi Bystřicí pod Lopeníkem a Radějovem), v menší míře se zachovaly i jinde. Po fytocenologické stránce patří k teplomilným trávníkům svazu Cirsio-Brachypodion pinnati, v jejich druhové skladbě převládá sveřep vzpřímený (Bromus erectus), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), kostřava žlábkatá (Festuca rupicola) a ostřice horská (Carex montana), k typickým průvodcům dále patří mochna bílá (Potentilla alba), kozinec dánský (Astragalus danicus), rozrazil vstavačovitý (Pseudolysimachion orchideum), bílojetel bylinný (Dorycnium herbaceum) a pcháč panonský (Cirsium pannonicum). V této vegetaci najdeme druhově i početně nejbohatší zastoupení vstavačovitých rostlin v rámci České republiky. Na vlhčích místech tyto trávníky přecházejí v bezkolencové louky svazu Molinion, pro něž je typická přítomnost srpice barvířské (Serratula tinctoria), krvavce totenu (Sanguisorba officinalis) a svízele severního (Galium boreale).

     Na teplomilné trávníky často navazují lemy. Lemová společenstva jsou často rozptýlena v květnatých loukách, především kolem solitérních stromů. Nejčastějším typem lemů je vegetace svazu Trifolion medii, v němž se vyskytuje např. jetel prostřední (Trifolium medium), černýš hajní (Melampyrum nemorosum) a řepík lékařský (Agrimonia eupatoria). Pouze v nejteplejší západní části CHKO jsou fragmentárně přítomny i teplomilné lemy svazu Geranion sanguinei s kakostem krvavým (Geranium sanguineum) a kamejkou modronachovou (Lithospermum purpurocaeruleum). Drobné ostrůvky dřevin na loukách vesměs hostí v podrostu hájové druhy, např. hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis).

     Ve vyšších polohách střední a východní části CHKO vznikly na přepásaných loukách na mělčích půdách na kyselejším flyši krátkostébelné, druhově poněkud chudší porosty svazu Cynosurion, náležející k asociaci Anthoxatho-Agrostietum. Z ohrožených a vzácných druhů zde rostou např. vstavač kukačka (Orchis morio), vemeníček zelený (Coeloglossum viride), prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina) a hořeček žlutavý (Gentianella lutescens). Zejména v okolí Brumova a Valašských Klobouk najdeme na kyselých pískovcích i acidofilní trávníky svazu Violion caninae se smilkou tuhou (Nardus stricta), vřesem obecným (Calluna vulgaris), vítodem ostrokřídlým (Polygala multicaulis) a ostřicí kulkonosnou (Carex pilulifera). Obě zmíněné vegetační jednotky jsou v Bílých Karpatech neobvykle obohaceny o teplomilné druhy.

     Charakteristickou součástí luk a pastvin jsou velmi často také pramenné výchozy a luční mokřady. Jejich vegetace se liší podle dynamiky vodního režimu a chemismu vody. Kolem potoků to bývá nejčastěji vegetace svazu Calthion s hojným pcháčem potočním, která při zániku kosení přechází v porosty se sítinou sivou a mátou dlouholistou (asociace Junco inflexi-Menthetum), místy ve vysokobylinné porosty podsvazu Filipendulenion s dominujícím tužebníkem jilmovým. Na místech s organogenními substráty to bývají fragmenty vegetace svazu Caricion davallianae, případně Cratoneurion commutati, nápadné výskytem suchopýrů (Eriophorum sp.) a vzácně i ostřice Davallovy (Carex davalliana), jinde se kolem pramenů vyskytuje skřípinka smáčknutá (Blysmus compressus), ostřice oddálená (Carex distans) nebo bařička bahenní (Triglochin palustre). Z význačnějších rostlin se v těchto typech vegetace nalézají některé druhy orchidejí, v teplejších částech prstnatec pleťový (Dactylorhiza incarnata), který ve středních a vyšších polohách nahrazuje prstnatec májový (Dactylorhiza majalis). Běžným druhem je kruštík bahenní (Epipactis palustris), řidší je pětiprstka hustokvětá (Gymnadenia densiflora). V okolí pramenišť se vzácně vyskytuje i kosatec sibiřský (Iris sibirica), vrba rozmarýnolistá (Salix rosmarinifolia), některé drobné druhy z okruhu pampelišky bahenní (Taraxacum sect. Ruderalia). V tůňkách na prameništích jsou časté porosty parožnatek (Chara sp.).

     Zvláštností Bílých Karpat jsou i plevelová společenstva. Záhumenky a soukromá plolíčka, obdělávaná malou mechanizací a nepoškozená nadměrným používání pesticidů, jsou refugiem řady plevelných druhů, které byly v minulosti plošně rozšířeny a do současnosti prakticky úplně vymizely. V okolí Velké nad Veličkou se udržely teplomilné plevele, např. štěničník paprskující (Bifora radians), hrachor pačočkový (Lathyrus aphaca), hořinka východní (Conringia orientalis). V oblasti Kopanic dosud najdeme silenku galskou (Silene gallica) nebo sveřep stoklasu (Bromus secalinus).

     Význačným jevem krajiny Bílých Karpat je prolínání zahrad, políček a starých sadů s loukami. Ve starých sadech dosud často najdeme nejen zanikající krajové odrůdy ovocných dřevin, ale i jejich travnatý podrost má často charakter jednosečných nehnojených luk a skrývá vzácné druhy vstavačovitých. V tomto prostředí se častěji setkáme např. se vstavačem mužským (Orchis mascula), v. vojenským (O. militaris) a vzácně i tořičem čmelákovitým (Ophrys holosericea subsp. holubyana). Ovocné stromy navíc hostí velmi vzácné druhy lišejníků; např. terčovka Parmelia glabra zde má jedinou lokalitu v České republice.

Regionální pracoviště Správa CHKO Bílé Karpaty

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt